Principy koordinace

Subjekty

Jednotlivci (domácnosti) poptávají vytvořený produkt ekonomiky na trhu statků a nabízejí služby výrobních faktorů (práce a kapitál) na trhu výrobních faktorů. Analýza chování jednotlivců je popsána v teorii spotřebitele.

Firmy naopak na základě poptávky jednotlivců nabízejí produkt, pro jehož výrobu poptávají služby výrobních faktorů.

Stát vytváří normy pro fungování ekonomického systému. sestávající ze všech orgánů státní moci.

Podniky =samostatná výrobně-ekonomická jednotka, sociálně ekonomický a technický systém, jehož primárním cílem je podle klasické verze teorie firmy maximalizace zisku

Makroekonomie je obor ekonomické teorie, který se zabývá zkoumáním ekonomického systému jako celku. Sleduje vztahy mezi agregátními veličinami jako například hrubý domácí produkt, agregátní nabídka, agregátní poptávka, inflace, nezaměstnanost, úroková míra a měnový kurz. Popisuje, jakými mechanismy se tyto veličiny utvářejí, jaké faktory je ovlivňují a jakým způsobem je dosahováno ekonomické rovnováhy.

Generalizace (z lat. generalis, všeobecný, od genus, rod) znamená zobecnění nebo zobecňování. Nejčastěji znamená, že se vlastnosti, zjištěné u jistého počtu prvků nějaké množiny, generalizací přisoudí všem jejím prvkům. Tak se například jednotlivé špatné zkušenosti s příslušníky jisté společenské skupiny generalizují na celou skupinu.

Abstrakce ve filozofii označuje buď důležitý moment procesu poznání při přechodu od smyslového k racionálnímu poznání, nebo jako hotový výsledek tohoto procesu. Proces abstrakce spočívá obecně v tom, že existuje řada analytických aktů myšlení, jimiž je zpracováván konkrétní smyslový materiál a při nichž se odhlíží od určitých znaků, vlastností a vztahů daného předmětu. Jiné znaky, vlastnosti a vztahy jsou naopak vyčleňovány jako podstatné a současně nabývají variabilní charakter prostřednictvím znaků nepodstatných

Indukce - druh generalizace, který je spojen s očekáváním výsledků pozorování a experimenty na základě zkušeností. V indukce experimentálních dat "naznačují" k celkové, tak indukční zevšeobecňování jsou obvykle považovány jako zkušený pravdu nebo empirických zákonů. Studiem finanční a hospodářskou činnost řady typických ruských firem může udělat, například, závěry o zákonitostech vývoje podnikového populace.

Dedukce (lat. deductio – odvození) je proces usuzování, ve kterém se od předpokladů (premis) dochází k závěru z těchto předpokladů vyplývajícího, přičemž odvozování je jisté, nikoliv jen pravděpodobné. Jde tedy o základní postup při dokazování.

Mechanismus hospodářské koordinace

Koordinace celého systému ekonomiky znamená uvést do souladu jednotlivé části hospodářství.

Vynakládání zdrojů by mělo být vždy účelově vázané.

Hospodářská koordinace znamená vyrábět výrobky k uspokojování potřeb obyvatel.

Hospodářská koordinace nutí výrobce k efektivní výrobě vzhledem ke vzácnosti zdrojů a rostoucí spotřebě celé společnosti.

✤ faktory vyvolávající potřebu a nutnost koordinace

✤ vzácnost zdrojů

✤ omezenost výstupu

✤ rostoucí potřeby

✤ dělba práce a doprovázející ji kooperace

✤ “Není lhostejno, jakým způsobem jsou využívány omezené zdroje za účelem

uspokojování potřeb, které jsou neustále rostoucí a neomezené.”

✤ CO, JAK A PRO KOHO VYRÁBĚT

Principy koordinace

1.tradice

2.přikaz

.centralně plánovaná ekonomika

3.cenový (tržni) system

tržní ekonomika

smíšená ekonomika

Tržní hospodářství

Tržní hospodářství je systém založený na horizontální koordinaci, ve kterém lidé tím, že kupují, vyjadřují, co chtějí a co nechtějí. Jejich chování na trhu je zároveň pokynem pro výrobce, co mají nebo nemají vyrábět.

Je to systém, ve kterém jsou vztahy mezi jednotlivými subjekty zprostředkovány trhem a kde impulsy změn vycházejí od kupujících. Rozhodování je založeno na svobodné volbě suverénního subjektu trhu. Z možnosti volby vyplývá náročnost tržního prostředí, neboť subjekt také nese důsledky svých rozhodnutí.

Suverenita subjektů a neustále se opakující možnost volby činí z tržního prostředí demokratický a liberální systém.

S těmito znaky můžeme spojit ještě jeden – dokonalost, kterou rozumíme vlastnost, že tržní ekonomika umožňuje uskutečňovat volbu spojenou s užíváním omezených zdrojů nejdokonalejším ze známých způsobů. Nejedná se tedy o prostředí absolutně dokonalé, uvidíme, že vedle prokazatelně pozitivních vlastností má a může vykazovat i vlastnosti nežádoucí.

Základem tržního hospodářství je trh a jeho niterným obsahem je tržní mechanismus. Na trhu dochází k výměně činností mezi subjekty prostřednictvím směny. Jeho význam spočívá v tom, že teprve na trhu může činnost výrobců získat smysluplnost. Současně trh ve své nejkoncentrovanější podobě (peněžní) vyjevuje jednotlivé stránky ekonomiky, její vnitřní proporce, úroveň, kvalitu. Tím trh poskytuje nezbytné informace, od kterých se odvíjí očekávání tržních subjektů a jejich rozhodování. Právě tyto procesy máme na mysli, když hovoříme o tržním mechanismu.

Tržní mechanismus je vnitřním řádem trhu, je formou hospodářského mechanismu. Funkce, které plní, dávají trhu smysl a společenskou opodstatněnost. Jako forma hospodářského mechanismu musí plnit obě dvě základní funkce:

usměrňovat zdroje vzhledem k potřebám

vyvíjet tlak na efektivní chování výrobců.

Pro chápání tržního mechanismu a jeho působení na alokaci a užívání zdrojů je důležité vnímání jeho vzájemných vazeb. Proto při definování zdůrazňujeme:

Tržní mechanismus je proces vzájemného ovlivňování tvorby nabídky, tvorby poptávky(D) a tvorby ceny(P).

Nabídka

Nabídkou rozumíme souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přicházejí na trh výrobci. Její rozměr je určen objemem výstupu výroby a cenami, za které jsou výrobci ochotni prodat nabízené zboží. Při výkladu ekonomie se rozlišuje nabídka:

celková (agregátní), která je určena objemem výroby všech tržních producentů a cenami, za které jsou ochotni prodat. Agregátní nabídka patří ke kategoriím makroekonomie.

individuální, jedná se o nabídku jednotlivého výrobce. Je určena množstvím jeho produkce a cenami, za které je ochoten prodat. Bude vyjadřovat, jaké množství při určité tržní ceně je ochoten produkovat a nabídnout.

dílčí (tržní). V tomto případě budeme zkoumat nabídku jediného výrobku, který může být vyráběn a dodáván na trh různými výrobci. I v tomto případě je určena množstvím a cenami produkce.

Nabídka (budeme značit S) vždy vyjadřuje funkční vztah mezi množstvím vyráběné a nabízené produkce (Q) a cenou (P), za kterou jsou ochotni nabízející prodat. Tuto závislost můžeme ilustrovat nabídkovou křivkou, zobrazenou na \Refobrázkuobr3.2.

S rostoucí cenou se zvyšuje nabízené množství. Tuto závislost označujeme jako zákon rostoucí nabídky.

Poptávka

Poptávka (D) představuje souhrn zamýšlených koupí a je určována rovněž množstvím (v tomto případě poptávaným) a cenou (za kterou jsou kupující ochotni kupovat). I v případě poptávky budeme v různých kontextech rozlišovat poptávku:

celkovou (agregátní), která je určena celkovým objemem produkce, který chtějí kupující zakoupit a cenami, za které jsou ochotni koupit,

individuální, která je poptávkou jediného kupujícího. Budeme sledovat, jak kupující vynakládá svůj důchod na koupě různých výrobků (podle jejich cen a užitku).

dílčí (tržní), je poptávka po jednom výrobku, kterou představují zamýšlené výdaje různých kupujících.

Pokud hovoříme o zamýšlených koupích, máme na mysli nejen to, že někdo chce nebo touží něco koupit, ale že také má peněžní prostředky, za které může koupi při dané ceně uskutečnit. Jen tehdy může ovlivňovat rozměr poptávky a tím i situaci na trhu. Hovoříme o tzv. koupěschopné poptávce.

I poptávka vyjadřuje funkční souvislost mezi množstvím poptávané produkce a jeho cenou. Vztah mezi těmito veličinami však vtiskuje poptávce jinou, opačnou tendenci než v případě nabídky. Pro kupujícího je výrobek tím přijatelnější, čím je jeho cena nižší. Poptávková křivka vyjadřuje ochotu kupovat větší množství při nižší ceně.

Pro poptávkovou křivku je charakteristické, že s rostoucí cenou klesá poptávané množství a naopak. Hovoříme o zákonu klesající poptávky, na rozdíl od tzv. zákona rostoucí nabídky.

Nabídka a poptávka představují dvě strany trhu, na vztazích mezi nimi je ve skutečnosti založen trh i tržní mechanismus. Obě se vztahují k množství produkce a jeho ceně, přičemž vyjadřují ochotu při určité ceně nabízet či nenabízet, kupovat či nekupovat. Proto je cena chápána jako výslednice střetu mezi nabídkou a poptávkou a její změny jako odraz změn vztahu mezi nabídkou a poptávkou, při nichž obecně platí, že převaha nabídky nad poptávkou se projevuje poklesem ceny a naopak.

Tedy převaha poptávky nad nabídkou je doprovázena cenovým vzestupem. Závislost cen na vývoji nabídky a poptávky můžeme zobrazit následovně:

Bylo by chybou redukovat tržní mechanismus na uvedený cenotvorný proces, který je v tomto případě zobrazen. Souvislosti tržního mechanismu jsou mnohem hlubší a opírají se o zpětný vliv ceny na nabídku i poptávku.

Tržní cena je pro tržní subjekty základní informací, od které se odvíjí jejich rozhodování a jednání v dalším období.

Cena je veličinou, která pro kupujícího znamená oběť, kterou musí podstoupit, chce-li na trhu získat statek sloužící k uspokojení potřeby. Pro prodávajícího je tatáž cena efektem, k jehož dosažení musel podstoupit určitou oběť (náklady).

Změna ceny se bezprostředně projevuje do kalkulace užitku (efektu) a oběti, a to na straně poptávky i na straně nabídky. To je impulsem ke změnám v nabídce a poptávce a změně jejich vzájemné proporce. Změna poměru znovu působí na úroveň ceny. Tržní mechanismus toto vzájemné ovlivňování předpokládá a je na něm založen.

Tržní mechanismus

Má-li trh vyjadřovat souvislosti ve schématu zachycené, musí k tomu být vytvořeny podmínky, tedy splněny předpoklady fungování tržního mechanismu.

Především, aby cena skutečně mohla odrážet měnící se proporce mezi nabídkou a poptávkou.

V ekonomické teorii se takový stav označuje jako cenová liberalizace.

Jejím základem je tržní suverenita subjektů, svoboda volby zda koupí či prodá anebo nekoupí, případně neprodá. Svoboda rozhodování o tom, jak budou vynaloženy prostředky, kterými tržní subjekt disponuje, je dalším předpokladem fungování tržního mechanismu.

Hovoříme o vlastnické suverenitě tržních subjektů.

Tržní subjekty sledují různé cíle, mají odlišnou motivaci, do jejich chování se promítá řada vnějších vlivů (podrobněji o těchto otázkách pojednáme v kapitolách věnovaných analýze nabídky a poptávky). Z hlediska koordinující role trhu můžeme tržní subjekty rozdělit do dvou základních skupin:

domácnosti jsou subjekty přicházející na trh s cílem nakoupit statky a služby sloužící k uspokojování potřeb. V roli kupujícího vystupují na trhu výrobků a služeb. Tytéž domácnosti jsou však také vlastníky výrobních faktorů a na trhu výrobních faktorů je nabízejí. Na trhu výrobních faktorů vystupují na straně nabídky.

firmy jsou instituce, jejichž činnost je zaměřena na produkci výrobků a služeb za účelem prodeje. I firmy vstupují na oba uvedené trhy, a to na trh výrobků a služeb jako prodávající (nabídka), zatímco na trhu výrobních faktorů jsou v postavení kupujících (poptávka).

Dělení na tržní subjekty by nebylo úplné, pokud bychom hned úvodem nezdůraznili, že tržním subjektem moderních ekonomik je stát. Je specifickým subjektem sledujícím mnohem širší cíle než soukromé tržní subjekty. Jeho působením významně ovlivňuje nejen základní rámec, ale i mechanismus působení trhu.

Trh je prostředím složitým a mnohorozměrným. Při sledování koordinující role trhu je účelné rozlišit dvě tržní roviny: trh výrobků a služeb a trh výrobních faktorů. Obě roviny jsou propojeny a vzájemně se ovlivňují prostřednictvím vztahů, které se rozvíjí mezi domácnostmi a firmami. Jak trh plní svoji koordinační funkci a odpovídá na otázky co, jak a pro koho vyrábět, naznačuje \Refobrázekobr3.6.

Zobrazení vztahů je zjednodušením, neboť trh ve skutečnosti nepředstavují tak uzavřené vazby. Především vstupy zahraničních subjektů a státu jsou vždy významné. Je to však zobrazení, které nám umožní dostatečně přesně interpretovat základní funkci trhu a tím i přednosti tržního prostředí. Z obrázku je zřejmé, že k nezbytným předpokladům fungování tržního mechanismu patří:

existence trhu výrobních faktorů

Základní funkcí trhu je optimalizace alokace zdrojů. Rozdělení výrobních faktorů mezi jednotlivé druhy hospodářské činnosti tak, aby omezené zdroje byly využívány co nejúčelněji vzhledem k potřebám společnosti.

Trh jsme si již charakterizovali jako sféru ekonomiky, ve které dochází ke směně mezi tržními subjekty. To co je předmětem směny se nazývá zboží a má-li být směněno, musí být pro někoho užitečné (musí mít schopnost uspokojovat potřeby, tedy být statkem). Každá směna lze vyjádřit jako kvantitativní poměr a jeho peněžní formou je cena.

Předpokladem existence trhů je dvojí oddělenost výrobců, kteří musí být oddělení dělbou práce, ale také jako vlastníci. Jsou-li tyto podmínky splněny, jsou vytvořeny podmínky vzniku i rozvoje trhu.

Trh není homogenní a při jeho analýze můžeme uplatňovat různá hlediska. Vedle regionálního (místní, národní, světový) můžeme uplatnit i hledisko podle předmětu směny. Potom odlišujeme trh výrobků a služeb, trh peněz, trh kapitálu, trh půdy, trh práce, trh informací atd.

Ve výkladu ekonomické teorie budeme velmi často pracovat s rozlišením na:

trh dílčí, kde předmětem koupě a prodeje je jediný druh zboží (obilí, automobily, atd.). Každý dílčí trh představuje abstrakci, neboť do poměrů na takto vybraném trhu se promítají vlivy jiných trhů. Nicméně, umožní nám pochopit základní vazby a souvislosti trhu. Zejména výklad mikroekonomické teorie trhu je vysvětlován na dílčích trzích.

trh agregátní, který je trhem veškerého zboží ve vzájemných souvislostech. O tento typ trhu se opírá výklad makroekonomie, včetně problematiky cílů a nástrojů státní hospodářské politiky, ale také výše zaváděný problém koordinace v hospodářství.

Fungování tržního mechanismu vyúsťuje ve vznik ceny, která je vyjádřením poměru mezi nabídkou a poptávkou, a změny ceny jsou vyvolávány změnou jejich vzájemného poměru. Nabídka a poptávka vyjadřují protichůdný cenový zájem, který ilustrují křivky svými sklony znázorňující jejich průběh. Z tvaru křivek je zřejmé, že existuje jediný společný bod obou křivek.

Průsečík křivek nabídky a poptávky (E) je bodem rovnováhy trhu. Množství produkce odpovídající průsečíku nazýváme rovnovážné množství (qE) a odpovídající cenu označujeme jako cenu rovnováhy (pE). Tím se dostáváme k otázce rovnováhy trhu, kterou je třeba přesně vymezit.

Zdroje tržních nedokonalostí

Nedokonalá konkurence je od 30. let 20. století v centru pozornosti ekonomické teorie. Odráží reálné poměry konkurence na reálných trzích, které je možno charakterizovat různými stupni a podobami nerovnosti mezi konkurujícími subjekty.

V široké škále možností se budeme soustředit na rozlišení tří základních forem nedokonalé konkurence:

monopol (jeden)

oligopol (malá skupina)

monopolistická konkurence (velká skupina)

Monopol (pozor, pojem je v tomto případě užíván k označení formy nedokonalé konkurence, tedy určitého typu tržní struktury) představuje nejvyhraněnější formu nedokonalé konkurence, kdy na straně nabídky stojí jediný výrobce. Aby mohl realizovat výsadu, je v tomto případě dostatečné, aby koupěschopná poptávka přesahovala rozměr nabídky, resp. aby byla dostatečně vysoká. Současně se však jedná o případ atypický. Pokud se výjimečně objeví, pak pouze dočasně. Z hlediska charakteru konkurenčních vztahů je případ monopolu druhou extrémní krajní formou, stejně jako dokonalá konkurence. V této formě je nedokonalá konkurence nejvíce vzdálena od předpokladů dokonalé konkurence (i od pozitivních vlastností). Konkurence však eliminována není. I výrobce, pokud by se v této pozici ocitl, nemůže libovolně diktovat cenu a je omezen rozměrem koupěschopné poptávky. Podle charakteru výrobků jsou dalším omezením existující substituty, potenciálně možná výroba aj.

Nejtypičtější formou nedokonalé konkurence je výsada malé skupiny. Je charakteristickým znakem soudobých trhů, že rozhodující část produkce dodává několik málo firem. Pro označení této tržní situace se používá termínu oligopol. Stejně jako v případě monopolu i zde je vedoucí skupinou uplatňována výsada a pro její udržení jsou vytvářeny bariéry vstupu do odvětví. Prostřednictvím cenového mechanismu je výhoda proměňována v dodatečný zisk (cena je výsledkem nátlaku vedoucí skupiny, který se realizuje prostřednictvím cenové strategie a metod cenové tvorby). Vedoucí firmy mají zájem na stabilizaci výhodné situace, usilují o stabilizace tržní situace a tím i ceny. Konkurence se realizuje širokou škálou necenových prostředků.

Zvláštní formou je případ monopolistická konkurence. Jejím základem je:

velká skupina výrobců (mnoho malých), z nichž žádný neovlivňuje celkovou tržní situaci

produkt (výrobek) je diferencovaný

trh se rozpadá na trhy jednotlivých výrobců (podle kvality, provedení, značky, jména firmy, dostupnosti na místním trhu atd.). Vznikají trhy jednotlivých producentů, na nichž se krátkodobě mohou chovat jako jediní (monopolní) výrobci.

¤ Základem makroekomického přístupu je postižení rozměru celkového výstupu ekonomiky a jeho úrovně

¤ výkon národního hospodářství je založen na využívání výrobních

Faktorů

✤ výstup ekonomiky je toková veličina (tzn. zachycuje absolutní

rozměr v čase)

✤ základní způsob vyjádření výkonu ekonomiky je změření toku

výrobků a služeb

✤ měříme-li tok výstupů směřujících na trh finální produkce, získáme produkt

(product)

✤ měříme-li příjmy, které pobírají domácnosti za služby výrobních faktorů,

získáme důchod (income)

✤ národní produkt